...

... Zdroj: iStock.com

Co jsem se naučila, když jsem se s rodinou ocitla bez auta?

Rozhodně se nepočítám mezi uvědomělé ekologické aktivistky a moje rozhodnutí být car-free nebylo motivováno obavami o znečišťování ovzduší automobilovou dopravou. Dvacet let jsem auto měla a poctivě ho proháněla po silnicích. A i poté, co jsem se shodou životních okolností ocitla bez auta, se naskytlo několik příležitostí k tomu, abych si auto mohla pořídit. A dokonce by mě to ani nic nestálo. Proč jsem si to nakonec vždy rozmyslela a zůstala bez auta? 

S dětmi jsem se přestěhovala do pronajatého bytu, auto zůstalo bývalému manželovi a já jsem pořízení vlastního vozu posunula až na dobu, kdy budu mít vyřízeny záležitosti, které jsem si vyhodnotila jako prioritní. Uběhl rok, dva a já jsem najednou s překvapením zjistila, že jsem stále bez auta, ale vlastně mi to vůbec nevadí, ba naopak vyhovuje. Vděčím za to samozřejmě také momentální životní situaci – strategicky umístěnému bydlišti a věku dětí, které jsou již několik let až příliš staré na to, aby je člověk musel někam neustále dopravovat.

Všude to mám kousek

Můj byt je naprosto strategicky umístěný – na tramvaj to mám asi dvě minuty, na metro a autobus minut asi pět, obchod a poštu mám za rohem. V obchodě si nakoupím, co zrovna potřebuji na daný den či maximálně den po něm. Žádné velké zásoby na týden dopředu v hypermarketu na okraji města, které by mohl pojmout jedině prostorný kufr auta, si nedělám. Ráda chodím po městě pěšky, nevadí mi cestování městskou hromadnou dopravou, ráda si v tramvaji nebo autobusu čtu, to za volantem neumím. Původní výhoda dopravy autem, která zde byla, když ho ještě nevlastnil každý, tedy rychlost, dnes zmizela. A já nerada trávím čas zavřená v autě v zácpách.

Cestování bez auta mě naučilo – alespoň pokud se jedná o balení věcí – minimalismu.

Auto žere peníze, i když stojí

Díky tomu, že nemám auto, vlastně ušetřím docela dost peněz. A to nemluvím o pořizovací ceně automobilu, již v úvodu článku jsem zmínila, že jsem měla několik příležitostí k tomu, dostat se k autu v podstatě zadarmo, když se svých ojetin rozhodli zbavit mí přátelé či známí. Jde spíš o to, co všechno sežere provoz auta, které vám může stát většinu času na místě před domem. Ušetřené peníze za povinné ručení, servis, zimní pneumatiky, parkovné, pokuty, dálniční známku a tak podobně, můžu vrazit jinam, tam, kde mi to činí větší potěšení.

Naučila jsem se žádat o pomoc

Když náhodou auto potřebuji, například na cestu s dětmi na prázdniny, požádám o zápůjčku rodinu nebo přátele, případné krizové situace – například dopravu dítěte na pohotovost – řeším taxíkem. Musím ale přiznat, že to zpočátku nebylo jednoduché. Když jsem se po letech ocitla bez auta, dělalo mi problémy přijít za někým z kamarádů nebo z rodiny s tím, jestli bych si nemohla na víkend půjčit auto, nebo jestli bych nemohla některé z dětí umístit do jejich vozu mířícího na společně trávenou dovolenou. Cítila jsem ostych, měla jsem pocit, že je svým rozhodnutím být bez auta omezuji a ve svých důsledcích děsně otravuji.

Zatím jsem ale narazila pouze na vstřícnost anebo na jasnou a upřímnou odpověď, že zrovna tento víkend se to prostě nehodí a ať zkusím štěstí jinde. Zatím jsem vždy pochodila. Ve výsledku se nebojím říct o pomoc ani v jiných situacích, když je to zrovna potřeba. Není žádná ostuda přiznat si, že člověk prostě na všechno sám nestačí. A ráda pomoc zase oplatím, třeba i někomu jinému, prostě to pošlu dál.

Článek pokračuje na další kapitole. >>>

Pokračování 2 / 2

A co děti?

Se svými třemi dětmi jsem se ocitla bez auta téměř před třemi lety, to znamená, když jim bylo 10 a 13 (starší jsou dvojčata) let. Je možné, že zpočátku trochu brblaly, když na sraz před odjezdem na školu v přírodě nebo na lyžařský výcvik soukaly objemnou bagáž nejdříve do a pak z tramvaje a nakonec ji musely vytáhnout do celkem prudkého kopce, kde jejich škola sídlí. A přitom pozorovaly ostatní spolužáky, kterým rodiče vyndávali zavazadla z kufrů před školou zaparkovaných vozů.

Postupem času si snad zvykly (nebo mě alespoň neobtěžují hlasitými výčitkami). Možná jsem tak trochu násilným a nedobrovolným způsobem přinutila své potomky vystoupit alespoň občas z komfortní zóny. Nečekám za to od nich žádné díky, ale myslím, že do života se to hodí.

Přidané hodnoty

A za další mě netrápí, že bych musela nekonečné minuty trávit objížděním bloku a čekat, až urvu nějaké to právě uvolněné místo k zaparkování v blízkosti bydliště. Když jdu z práce a mám chuť a čas, můžu se stavit s kamarádkou na skleničku a nemusím řešit, co s autem. A konečně mě způsob cestování bez auta naučil – alespoň pokud se jedná o balení věcí – minimalismu. Do batohů na cestu vlakem se toho vejde míň než do auta.

Důležité P. S.!

Proti automobilistům nemám nic ani v nejmenším a už vůbec nechci, aby to vyznělo, že se na ně vytahuji. Vždyť skutečnost, že oni auto vlastní a jsou ochotni se se mnou o něj čas od času podělit, mi umožňuje být bez něj. A není to proto ani trochu nepohodlné.

Článek vyšel v srpnovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuálně je na stáncích prosincové vydání s Dagmar Peckovou na titulce. Objednat si ho můžete i přes sms. Jak?

Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru:

PSYCHOLOGIE1812W mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ

Příklad: PSYCHOLOGIE1812W Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900

Cena každé přijaté SMS je 69 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje Czech News Center, a. s., infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod., mobil@cncenter.cz, www.platmobilem.cz.