Sebedůvěra, sebeláska, sebehodnota. Tyto pojmy na nás v posledních letech padají ze všech stran, až se z toho už občas stává trochu klišé. Zároveň jsou to hlavní témata červnového čísla časopisu Moje psychologie. Jak sám sebe přijmout, mít se rád a jak pracovat s pocitem, že člověk není „dost dobrý“? V rozhovoru se o tom rozmluvila herečka Aňa Geislerová.
V červnovém vydání Mojí psychologie dominují témata jako sebehodnota, sebedůvěra… Trápila jste se někdy pocitem, že nejste dost dobrá? Anebo jste vždycky byla ta, která ví, co v sobě má, na co se může spoléhat?
Líbí se mi, že si myslíte, že jsem se otázkou, jestli jsem „dost dobrá“, třeba nikdy nezabývala. Naopak jsem ji řešila vždycky – a řeším pořád. Myslím, že to je nikdy nekončící proces, ve kterém se člověk samozřejmě částečně posouvá, protože už ví, že některé věci na sobě umí ohodnotit, ale zároveň stále stojí před novými výzvami, které ho rozloží do součástek, a on se pak zase skládá znovu dohromady a tak pořád dokola. Takže: dodnes se občas trápím tím, jestli jsem dost dobrá.
TIP NA VIDEO: Jak probíhalo focení Anny Geislerové pro časopis Moje psychologie?
Když přijde neúspěch, jak zvládáte pocity s ním spojené?
Na to mám perfektní větu, kterou mi jednou řekl kamarád: Člověka potká jen to, co ho má potkat. Do toho můžete zařadit jak neúspěch, tak i úspěch. Když na tenhle úhel pohledu člověk přistoupí, tak je to skvělé. Je to sice berlička, a když zrovna třeba dostanete výpověď, tak to asi moc nepomůže. Když pak ale po čase získáte novou práci, dojde vám, jak je skvělé, že vám to předchozí nevyšlo, protože byste tu novou příležitost nedostala. A tak to je. Ta naše NE, tedy ty věci, které se nestanou či skončí, jsou někdy mnohem lepší a významnější, než co se pak stane. Já jsem kombinace úplného éteru, ale zároveň mám obrovskou potřebu dělat si seznamy, třídit si věci, uklízet si v sobě. Když se něco nepovede, někdy to obrečím, ale taky vím, že to není jen o mně, že v tom hraje roli x milionů faktorů, které neovlivním. Takže si s čistým svědomím řeknu, že jsem dělala maximum a že to prostě nevyšlo. Mám skvělý mozek, který většinu špatných zážitků eliminuje, já na to prostě zapomenu. A pak se tomu třeba zpětně i zasměju.
Líbí se mi, jak to v sobě máte srovnané a s jakou lehkostí berete i ty neúspěchy. Jakou roli v tom hraje vaše ženské sebevědomí, váš pocit sebehodnoty?
Nevím, jak k tomu sebevědomí pasuje slovo ženské. Člověk se musí znát, vědět, kdo je, vyrovnat se s tím, kdo je a jaký je, se všemi svými zápory a klady. A v tom sebepřijetí nehraje roli, jestli jde o ženskou, nebo o chlapa. Kdyby tady s námi seděla Aňa před deseti lety a pak jiná, mladší Aňa ještě před dalšími deseti lety, bylo by tu s námi několik různých lidí. V něčem by byly ty Ani stejné, ale zároveň odlišné. Na některých věcech, které chce na sobě člověk změnit, pracuje vědomě, některé se přirozeně vyvíjejí a hodně věcí se člověk naučí v krizích, to jsou největší školy, takové ty kritické, těžké momenty, kdy v sobě objeví zdroje, o kterých ani nevěděl. A to všechno tvoří to sebevědomí, které se asi hlavně skládá z toho, že se člověk musí znát a chápat jak v tom blbým, tak v tom dobrým.
Aňa momentálně žije projektem hereckého workshopu o castingu a filmovém herectví, který dala dohromady s castingovou režisérkou Katkou Oujezdskou. Brzy začne točit film Pramen s režisérem Ivanem Ostrochovským o státem řízené sterilizaci žen, která v Československu probíhala v 80. letech. A 23. června bude mít v českých kinech premiéru snímek Prezidentka, v němž Aňa Geislerová hraje hlavní roli.
Co zrovna dělá Aňa Geislerová?
Ty pojmy – sebehodnota, sebevědomí, sebeláska – mají v současnosti už trochu punc klišé jak z laciné seberozvojové příručky. Jak se to podle vás dá udržet v rovině, která člověka posouvá, ale nezblbne z ní?
Lidé se teď strašně moc věnují sami sobě, vše analyzují, rozebírají, chodí k odborníkům, což do určité míry chápu – taky v sobě někdy potřebuju „srovnat šuplíčky“. Ale když je toho sebezpytování a zkoumání příliš, tak je to útěk od sebe samého, od skutečného života. A nadměrná sebeobsese. Svět přece není jen o nás, o tom, jací jsme, je také o nějaké interakci. Z lidí, co vše potřebují řešit se svou aurou, mám osypky. Podobně jako je pro mě třeba církev trochu manipulativní zlo, stejně tak na mě působí ezolidé – jejich vnímání světa je pro mě stejně zotročující jako církevní dogmata. Když vám někdo řekne „cítím z tebe negativní energii“ a vy jste slabá, tak se z toho můžete sesypat. Ezosvět je divný, nebezpečný a prostě mi nedává smysl. Život je spíš na Zemi než kde jinde.
Celý rozhovor s Aňou Geislerovou najdete v červnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
