Mrzí mě, že zpráva o mém těhotenství okolí šokovala
Svět se v tuto chvíli nenachází v nejšťastnějším období. Ve chvíli, kdy jsme se pomyslně loučili s pandemií, přišla válka na Ukrajině. S ní inflace a raketové zdražování. A nyní se covid opět hlásí o slovo. Navrch toho všeho svět v čele s Evropou stojí uprostřed ohnivého oka klimatické krize. A vyhlídky moc optimistické nejsou. I kvůli nim se A. V., má první respondentka, která právě očekává příchod prvního potomka, potýká s vlnou negativních myšlenek a úzkosti.
TIP NA VIDEO: Jak se správně stravovat během těhotenství?
„Jsem v těhotenství spokojená, těším se, ale zároveň mám obavy. Většina z nich nesouvisí ani tak s mojí (ne)schopností být matkou, jako spíš se současnou situací ve světě i v ČR. ‚Snad to bude dobré‘ je myšlenka, se kterou usínám skoro každý večer poté, co tři hodiny přemítám o praktických rozměrech rodičovství a odchodu z práce na mateřskou dovolenou,“ říká a poukazuje tím na fakt, že pro mnohé matky není stresující pouze samotná otázka založení, či nezaložení rodiny, ale také starost o její budoucí existenční zajištění.
Jak mi A. V. jednou osobně řekla, poté co žena otěhotní, se jí psychické pohody nedostane, ba naopak. V tu chvíli nastoupí reálné obavy o mnohé záležitosti – včetně vyřešení pracovního odchodu i návratu nebo třeba nového způsobu, jak se dále vypořádávat s vlastními duševními obtížemi. „Občas se mi vkrádá otázka, co budu dělat, když se někdy budu potřebovat ‚babrat v sobě‘, budu potřebovat nemluvit, být sama, budu podrážděná, zlá, ale zkrátka nebudu mít možnost tohoto řešení, protože se budu muset věnovat dítěti. Naštěstí mám životní kotvu ve stabilním partnerovi, který zná mě i moje stavy. Zároveň zase já rozpoznám, kdy se on necítí psychicky dobře a potřebuje být sám. Věřím, že budeme schopni takové situace i nadále vypozorovat a mlčky se navzájem podpořit tím, že se jeden z nás v daný moment chopí potomka a dá tomu druhému potřebný prostor.“
Ještě než se A. V. rozhodla založit rodinu, vstupovala do svého aktuálního vztahu s docela odlišným přístupem než její partner – z čehož v prvních měsících plynuly obavy o budoucnost páru. „On do něj vstupoval s tím, že je rodinný typ a děti chce, ne hned, ale chce. Já v tu dobu byla po několikaletém on/off vztahu, který mě psychicky dost pošramotil. Děti v něm nikdy nebyly na pořadu dne, navíc jsem se po většinu toho vztahu cítila velice osaměle. Tak jsem tu samotu přijala a zvykla si starat se jen o sebe. Vědomí, že můj současný partner děti chce a já si nejsem jistá, pro mě v počátcích vztahu bylo důvodem, proč jsem váhala, jestli do toho vztahu jít – nechtěla jsem, abychom po nějaké době čelili bolestnému rozchodu kvůli rozdílným představám o budoucnosti. Nakonec mě ale stejně přemohla zamilovanost. V průběhu prvního roku vztahu se ve mně vnitřně proměnil také pohled na zakládání rodiny.“
A. V. vždy ve svém okruhu lidí platila spíše za člověka, u něhož se předpokládalo, že děti mít nechce. Až na občasné dotazy své babičky, kdy si najde kluka / kdy bude svatba / kdy budou děti, se vysloveně s tlakem na založení rodiny nikdy nesetkala. „Když jsem se nakonec rozhodla děti mít, vlastně mě spíš bolelo, že to některé v mém okolí tolik šokovalo. Naštěstí moji nejbližší to přijali s tím, že budu skvělá máma. To vyrovnalo hořkou pachuť komentářů od náhodných známých,“ přidává další úhel pohledu, který ukazuje, že na nepříjemné a nevyžádané poznámky často dojde ve chvíli, kdy se vaše vlastní rozhodnutí nebo představa o životě nepotká s představou vašeho okolí.
Při našem povídání též A. V. vzpomíná na jednu událost, kdy se u piva kvůli mateřství pohádala s kamarádkou. „Mluvila o tom, že mateřství je posláním ženy. Obě jsme už byly dost opilé, tak se to zbytečně vyhrotilo. Jako feministka mateřství chápu jako něco transformačního a velice empowering, ale zároveň jako volbu, pro kterou se žena může, ale v žádném případě nemusí rozhodnout. Pokud někdo v mateřství vidí své osobní poslání, je to samozřejmě naprosto v pořádku, vadí mi jen, když mi to nutí jako mé poslání nebo univerzální poslání všech žen,“ uzavírá A. V. svůj pohled.
Článek pokračuje v dalších kapitolách. >>>
Pořídit si dítě, nebo ne? Obojí se mi teď jeví jako prohra
„Když jsme si s manželem četli přání a gratulace od našich svatebních hostů, téměř na každém druhém přáníčku bylo napsáno, že se dotyční těší, jak tu do roka a do dne s námi budou pobíhat naši prcci,“ vzpomíná na období těsně po svatbě má druhá respondentka R. Š. S manželem se brali čistě z lásky, jejich vztah už v té době trval spoustu let a oba se shodli, že jej chtějí posunout na novou metu.
Mnozí včetně rodiny ale na jejich svatbu automaticky pohlíželi jako na první krok v cestě za zplozením potomka. „Ani nebudu vykládat, kolikrát jsme si od vlastní rodiny a přátel museli vyslechnout řečnickou otázku ‚Tak proč jste se tedy brali?‘. Z počátku jsme vždy reagovali s úsměvem a dotazy brali na lehkou váhu. Jenže od naší svatby uplynulo už několik let a děti jsou stále v nedohlednu. Tlak sílí a přelévá se postupně i do osobní roviny mezi mne a manžela,“ dodává R. Š.
R. Š. měla dříve v plánu pořídit si potomka do 30. narozenin. Dle svých slov totiž vždy měla tak trochu zažité, že jde o běžný věkový průměr, kdy by se rodina měla založit. „Zpětně se musím smát, jak velkou váhu jsem oné pomyslné hranici třicítky přikládala. Byla jsem přesvědčená, že v tomto věku již budu usazená, budu mít odžito vše, po čem jsem toužila, procestovaný svět, stabilní práci a vztah, který bude připravený na další fázi. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Nějakou dobu jsem se obhajovala tím, že nejprve musím dohnat vše, co jsem zameškala kvůli dvouleté pandemii, a pak přijde na řadu dítě. Čím déle a více nad tím přemýšlím, tím více se ale od těchto původních představ vzdaluji,“ říká R. Š. a dodává, že právě s přiblížením 30. narozenin se u ní poprvé vyskytla úzkost vyplývající z přesvědčení, že už nadešel čas na dítě.
Tradiční dotěrné otázky okolí na mateřství krásně shrnula Nadiya Fiala:
„Až na pár vtípků a narážek od okolí si netroufám tvrdit, že bych byla pod dlouhodobým tlakem zvenčí. Tuto odpovědnost na sebe bohužel z velké části kladu tak trochu sama. Vše je nicméně podmíněno tím, jak je nastavená společnost jako celek,“ konstatuje R. Š. Zároveň podotýká, že jde o začarovaný společenský kruh, kterého jsme často nevědomky sami součástí.
„Můžeme se sice tvářit sebeliberálněji, ale stále budeme i my sami – byť třeba podvědomě – od své kamarádky, sestry nebo známé očekávat, že dřív nebo později by měla s radostnou novinou o potomkovi přijít. A když dlouho nepřichází, chtě nechtě si začneme klást ošemetné otázky: Je jejich vztah s partnerem skutečně tak idylický? Co když má jeden z nich zdravotní problémy? To se skutečně rozhodli zasvětit život kariéře a cestování? Však ono jim to dítě jednou budou chybět, až budou staří a osamělí! A nejhorší je, že si často sami těmito úvahami léčíme vlastní nesrovnalosti, které ve vztahu k mateřství chováme."
Na otázku, jak to tedy v tuto chvíli R. Š. s dětmi má, odpovídá následující: „Čím více nad tím přemýšlím, tím více si uvědomuji, že vlastní děti nechci. Bohužel můj partner, který dříve tento názor sdílel ještě intenzivněji než já, otočil a otázku rodiny se mnou nedávno otevřel. Skončili jsme ve značném rozporu. Čeká nás tedy ještě dlouhá cesta, na níž se může stát ledasco. V tuto chvíli vím, že když si pořídíme dítě, můj život se otočí o 180 stupňů. Na rozdíl od manžela ztratím kariéru, možnosti, kterých se zatím vzdát nechci, a při současném rozpoložení i sebe samu. Když si dítě nepořídím, budu naopak čelit stále většímu tlaku společenských norem i manžela. Obě varianty se mi proto teď jeví jako prohra, stále ale doufám, že i tento boj je možné nějak vyhrát. Zatím ale přesně nevím jak,“ uzavírá.
Těhotenství vám pomůže si uvědomit, že tělo musí především fungovat
Kateřina Špičáková
Názory
Jako kdyby jen díky sourozencům z člověka mohl vyrůst spokojený člověk
Když se má třetí respondentka, K. J., sblížila se svým současným manželem, snili o rodině se třemi potomky – toužili po dceři, synovi a ještě druhé dceři. Přání mít prvorozenou dceru se jim ke štěstí obou splnilo, další potomky si ale pár rozmyslel. „Rozhodli jsme se tak z mnoha důvodů – od komplikovaného těhotenství přes nemožnost využít hlídání prarodiči, úzkosti na rodičovské až po prosté zjištění, že je nám ve třech zkrátka dobře. Dlouho jsem se vyrovnávala s tím, jestli to tak opravdu chci, zda jsou moje důvody správné a jestli obstojí i za pár let, až mi dcera odroste a odstěhuje se. Nutno dodat, že dceři je nyní deset a jsme v tom s manželem zajedno,“ svěřuje se K. J. Zároveň tím potvrzuje fakt, o němž se v poslední době ve veřejném prostoru též mluví stále víc – na počátku partneři plánují podstatně větší rodinu, než je tomu pak v praxi. Důvodů je mnoho. Ty, které ale zmínila K. J., bezesporu patří mezi velmi časté.
S přímým tlakem rodiny či okolí na otěhotnění se dle svých slov zprvu nesetkávala. Přisuzuje to ale faktu, že dceru s manželem přivítali v poměrně mladém věku, kdy pár ještě tolik nevybočoval z „rodičovského standardu“. Stačilo ale pár let a vše se změnilo.
„Tlak přišel s očekáváním druhého dítěte, zejména ze strany manželových rodičů. Pokaždé když jsem se v rámci rodinných setkání věnovala neteřím, naznačovala mi tchyně, že by se mi mohlo líbit, kdybych měla víc dětí,“ vzpomíná a dodává, že vůbec nejnepříjemnější byla zvolání, že by dítě nemělo vyrůstat samo.
„Prohlášení jako ‚Dítě by nemělo být jedináček.‘ nebo ‚Některé věci jedináčci nemůžou chápat / nemůžou se naučit.‘ mě doteď vytáčejí. Připadám si, jako bych své dceři zadělávala na nesnesitelnou povahu. Jako kdyby jen díky sourozencům z člověka mohl vyrůst spokojený, empatický a zdravě sebevědomý člověk. Přitom vím, že abych ji dokázala vychovávat a rozvíjet, jak nejlépe dovedu, potřebuju hlavně klid na duši. Navíc moje dcera je introvertní a energii nejradši dobíjí o samotě. Současně má ale hodně kamarádek, věnuje se skupinovému tanci a každé léto tráví čas se svými sestřenicemi, takže nedostatkem interakcí netrpí,“ oponuje K. J.
O narážkách okolí na zplození sourozenců pro dceru mluvila K. J. otevřeně se svým manželem a částečně i s tchyní. „Řekla jsem jí, že tohle rozhodnutí není jen moje. Ať se zeptá svého syna, jestli chce druhé dítě a uvidí. A priori se totiž předpokládalo, že problém s rozrůstáním rodiny mám já,“ dodává K. J. a ukazuje tak, jak hluboko je stále ve společnosti zakořeněno, že břemeno rodičovství – ať již to dobré, či to zlé – leží spíše na matce. Ti, kteří takto uvažují, ovšem zcela opomíjejí fakt, že u založení rodiny většinou stojí dva lidé; a oba mají právo rozhodovat o tom, jak bude jejich budoucí rodina vypadat.
Mateřství je minové pole plné pochybností a nevyžádaných rad
Šílená matka
Vztahy a rodina
