Vystudoval grafiku, pracuje v magazínu ForMen a jeho pracovní vášní je móda. Miroslav Romaniv patří v současnosti mezi nejžádanější české stylisty. Vloni oblékal slavné osobnosti na filmovém festivalu v Karlových Varech a na podzim k tomu přidal i pár hollywoodských hvězd. V čem spočívá kouzlo jeho práce, jak se mu oblékají lidé různých velikostí a tvarů a je styling skutečně tak dokonalým zaměstnáním?
Stylistu Míru jsem poprvé potkala před dvěma lety na společném focení. Zatímco já se chystala na sérii rozhovorů, on organizovaně pobíhal po place a s naprosto koncentrovaným výrazem se staral o to, aby oblečení nejen na fotkách fungovalo, jak nejlépe to jde. V té době jsem pochopila, že člověk, který se chce stát úspěšným stylistou, se musí k jednotlivým kouskům oblečení chovat jako k živým bytostem. A to Míra umí brilantně.
TIP NA VIDEO: Co se bude nosit v roce 2022? Tohle je sedm klíčových trendů!
Na tento rozhovor jsme se po covidové odmlce sešli v jeho novém studiu. To sdílí se svým partnerem Karlem Kovářem, kterého lidé znají především jako influencera, moderátora a youtubera Kovyho. V kulaté místnosti provoněné parfémem od Toma Forda a čerstvou kávou s výhledem na Prašnou bránu a ČNB jsme si povídali nejen o nástrahách pánského a dámského stylingu, ale také o propojenosti módy s hudbou, námořnických oblečcích z dětství, nabídce velikostí v českých obchodech i o tom, jak pracovat s výbušnými klienty, kteří by po vás nejraději hodili štendr.
Pojďme hned na první stylistickou otázku. Co dnes máte na sobě a proč jste se rozhodl zrovna pro tuto kombinaci? Vzhledem k tomu, že jsem včera promrznul, tak jsem si dnes vzal vlněné kalhoty a vlněný svetr. Tento materiál během zimy oblékám velmi často. Výjimkou jsou akorát dny, kdy dělám styling na lokaci při focení. To si na sebe beru tričko a džíny, protože počítám s tím, že tam budu lézt klidně i po zemi a budu v jednom kole.
Jak dlouho ráno přemýšlíte nad tím, co si obléknete? Popravdě moc dlouho ne. Většinou se totiž rozhoduju – stejně jako dnes – podle počasí. Navíc moje uniforma se většinou skládá z trika, kalhot a svetru. Snažím se udržovat minimalistický šatník a mít v něm hlavně základní kousky plus několik skutečných statement pieces, ke kterým stačí pak už vzít třeba jen jednoduché kalhoty.
Nedávno jsem koukala na jeden rozhovor s vámi, v němž jste říkal, že nejste tak úplně fanouškem barev a vzorů. Jak byste tedy popsal svůj styl? Označil byste ho za minimalistický? V první řadě nejsem úplně fanouškem trendů, neřídím se jimi. Můj styl vždy výrazně ovlivňovali partneři, ale třeba i to, kam cestuji. V minulosti jsem spoustu času trávil ve Skotsku, a tak jsem hodně nosil tvíd a tartanovou kostku. Od té doby, co žiji s Karlem, ale zjišťuji, že začínám přicházet na chuť i barvám. Karel totiž barvy miluje. Moje šatníková klasika se oproti tomu doteď skládala hlavně z černé a bílé, které jsem doplňoval hlavně o modré džíny. Ale stále častěji paletu okořeňuji třeba i o zelenou, neboť miluju jeden konkrétní zelený svetr od Karla. V létě jsem si stejně tak pořídil pestrobarevnou košili od Jana Černého, která se minimalistickému stylu rozhodně vymyká.
Kdy se u vás láska k módě projevila poprvé? Bylo to už v dětství? Ano, bylo. Jsem z velké rodiny čtyř sourozenců a hodně mě ovlivnila hlavně maminka, která mě nezáměrně vedla k udržitelnému životu ještě před tím, než se z toho stal trend. Oblečení jsme nakupovali výhradně v second handech. Vždy mne vzala na procházku a zašli jsme do ostravského obchodního centra Kotva, kde bylo pět sekáčů. Všechny jsme je postupně prošli a oblečení si pečlivě zkoušeli. Stejně tak tam mamka často našla látky, z nichž nám pak doma šila třeba povlečení. Aniž bych si to uvědomoval, základy mého celkového přístupu k oblečení a materiálům byly položeny už tehdy. Další zlom pak přišel v době, kdy jsem pracoval v marketingovém oddělení jednoho módního e-shopu. Kolegyně za mnou jednou přišly s tím, že se dobře oblékám a že chtějí rozjet magazín. A tak jsem dostal nabídku dělat stylistu. Nejdřív jsem ji ale odmítl. Jsem totiž vystudovaný grafik a dělat stylistu mi nedávalo smysl. Ale nechal jsem si to ještě projít hlavou a druhý den jsem řekl, že to zkusím, protože mám rád výzvy. Od té doby mě styling živí.
Zmiňoval jste udržitelnost. Projevuje se tento přístup ve vaší práci i dnes? Nejsem zastáncem toho, že odteď musí být celý můj život kompletně udržitelný. V praxi to ani není reálné, to bychom si nemohli nic kupovat, abychom nevytvářeli odpad. Sem tam si pořídím něco z módních řetězců, ale snažím se udržitelnost do svého přístupu vkládat. Když nějaké oblečení už nenosím, posílám jej dál rodině, kamarádům, případně ho prodávám na bazaru, kde výtěžek věnuji nějaké organizaci. Občas také zajdu do vintage shopů a second handů. Ale abych byl upřímný, nové oblečení teď obecně skoro vůbec nenakupuji. A když už si něco pořídím, tak chci, aby to byly kvalitní kousky, o které se navíc důkladně starám. V tom popravdě vidím největší udržitelnost, která mi osobně dává smysl.
Když se móda spojí s hudbou
Vrátím se ještě k vašemu dětství. Jak jste se v té době oblékal? Dětství bylo, řekl bych, velmi eklektické. Byl to takový mix skejťáka s typickými 90. léty. V té době mě totiž kromě mámy ovlivňovala i moje o osm let starší sestra. Koukala na Přátele, poslouchala Hanson a Backstreet Boys. A tak jsme oba nosili velké vytahané džíny a já miloval její velká trička. Právě v té době nejspíš vznikla moje láska k oversize střihům. Rukávy jsem měl na osmkrát vyhrnuté, ale jednoduše jsem ta trika musel mít. Učitelky se pak dokonce několikrát ptaly mé mámy, zda náhodou jako rodina nejsme ve finanční tísni, když nemohu mít oblečení ve správné velikosti. Tak jim mamka vždy vysvětlovala, že je to můj styl a do toho mi ona nemůže mluvit. Pravda ale je, že se mi občas snažila dát i nějaké vlastní věci; pamatuji si třeba námořnický obleček. Dodnes nechápu jeho smysl, ale jako malý jsem ho měl vždy, když jsme šli v létě na zmrzlinu.
A jak to s vaším stylem vypadalo během dospívání? Přece jen to z módního hlediska bývá nejdivočejší období… Ovlivnila mě hlavně emo éra. Vše jsem najednou měl černé, černo-růžové nebo kostkované. Obarvil jsem si vlasy, nosil jsem černé linky na spodních víčkách. Nastoupil jsem v té době na uměleckou školu, kde jsme byli všichni tak trochu exoti. Nikdo mi tam tudíž neříkal, jak bych se měl oblékat, a nikdo mi nic nenakazoval.
Emo oblečení a vůbec móda obecně je většinou úzce spjatá s hudební scénou. Ovlivnila vás tedy i přímo hudba? Ano, velmi. Moje dospívání bylo v mnoha ohledech dost temné. V patnácti mi umíral tatínek a jediné, co mě v té době drželo nad vodou, byla právě muzika. Pamatuji si, že zrovna vyšlo album The Black Parade od My Chemical Romance, které je celé o člověku, jenž umírá na rakovinu. Všechno se mi to tedy prolínalo. Cítil jsem obrovský vztek na celý svět a díky hudbě jsem ho alespoň nějak dokázal ze sebe dostat ven. Vždy jsem si ji pustil tak nahlas, až mě bolela hlava. Ale musel jsem to procítit. Obecně si myslím, že by se hudba měla poslouchat pořádně nahlas.
Muži od oblečení vyžadují funkčnost
Jste vystudovaný grafik, působíte jako fashion director v časopise ForMen a do toho všeho jste stylista na volné noze. V jakém momentě jste se rozhodl, že se budete věnovat hlavně stylingu? Když jsem si styling poprvé zkusil ve zmíněném e-shopu, výsledek měl úspěch. Poté, co jsem v této práci skončil, jsem ihned nastoupil do časopisu ForMen a právě v něm přišlo ono velké uvědomění. Pravda také je, že jsem začínal jako pánský stylista, čímž jsem tak trochu zaplnil díru na českém trhu. Oblékat ženu je mnohem snazší, neboť po oblečení většinou touží, nevadí jí utrácet a je módě otevřená. Muži takoví nejsou. A tak mě začalo bavit učit muže se oblékat. Chci, aby pochopili, že často stačí zkombinovat dva, tři kousky a bude to mít perfektní efekt. Dodnes je mým posláním mužům dodávat sebevědomí.
Co je na pánském stylingu oproti ženskému složitější? Mužům nevadí utratit hodně peněz za jednu věc, ale potřebují, aby plnila určitou funkci. Když jim tedy skládám šatník, musí vidět, že si třeba jeden kabát mohou vzít k džínům i ke kalhotám a obě kombinace budou vypadat dobře. Musí vidět, že jeden kousek má několik využití. Stejně tak muži rádi nakupují rovnou celý outfit. Jednotlivé části oblečení si na rozdíl od žen sami neumí spojit v hlavě, musí kousek vidět už jako součást kompletu. Ženy jsou v tomto daleko kreativnější, mají větší módní představivost. Stejně tak pánům rád říkám, ať si v oblečení pobudou a sžijí se s ním. Až po chvíli totiž zjistí, že jim je v něm dobře. A je pak skvělé sledovat tu celkovou proměnu z nesebevědomého, často až nervózního muže v sebejistého člověka. Změní se jim postoj, narovnají se a doslova rozkvetou. V ten moment vím, že jdeme správným směrem.
Sledujete lidi na ulici, jaké mají oblečení? Samozřejmě! Ale snažím se je nekritizovat.
Ale outfity tedy hodnotíte… Ano, ale jen sám pro sebe. A popravdě spíše než výsledek cením záměr. Často si pak říkám, že by dotyčný nebo dotyčná už jen potřebovala lehce popostrčit či nasměrovat. Je krásné vidět, když člověk nad oblečením přemýšlí.
Vidíte v oblékání Čechů za poslední roky posun? Zobecnění na úrovni milovníků outdooru a ponožek v sandálech je přece jen už dost přežité. Je pravda, že my jsme a zůstaneme velmi praktičtí. Tato vlastnost podle mě sahá hluboko do historie. Jsme národ kutilů a vždy si umíme nějak pomoct a to se projevuje i v oblékání. Dodnes mě fascinuje, jaké krásné overaly a šaty si moje máma uměla sama doma ušít. Od naší generace, tedy mileniálů, ale sleduji značný posun. Ovlivňovaly nás hudební stanice, videoklipy, různé žánry, lifestylové a módní časopisy. V dnešní době nás podobně inspiruje Instagram, k němuž má přístup spousta lidí. Móda se globalizuje, oproti našim rodičům nebo prarodičům máme denně přístup k současným trendům a vidíme, jak se obléká celý svět. To se pak samozřejmě propisuje i do stylu, který denně vídáme na ulici.
Existuje nějaký módní přešlap, který u Čechů pravidelně pozorujete? Největší přešlapy lze vidět hlavně u pánských obleků, které často mají zbytečně dlouhé kalhoty, rukávy nebo špatnou délku saka. Přitom stačí drobné úpravy, které stojí pár korun. Stejně tak nechápu, když si člověk vezme vysoké ponožky k 7/8 kalhotám a poté mu vykukuje kousek kůže.
Napadá vás nějaká stylistická rada, která už dávno neplatí, a přesto se jí mnozí stále řídí? Jednoznačně: musíte sladit kabelku s botami. Nemusíte. Dodnes se mě na to ptají i některé klientky, tak se jim vždy snažím vysvětlit, že tomu tak vůbec nemusí být.
Velikosti už nejsou problém
Vnímáte nějaké přežitky v radách, jak by se ženy měly oblékat podle své postavy? Narážím tím třeba na stále se opakující tipy, že žena nejlépe udělá, když břicho zamaskuje volným trikem. Rozhodně je zde spousta přežitků. Setkávám se s tím třeba v případě, když dám klientce kypřejších tvarů rolák či úplet a ona se v něm necítí dobře. Přitom takové kousky dokážou podpořit ženskost, o kterou dámy právě přicházejí tím, když si na sebe vezmou prostorný hábit. Ony se sice cítí pohodlně, ale ve výsledku je to akorát zbytečně zvětší. Ženy často vnímají, že mají velká prsa nebo zadek, už ale přehlížejí fakt, že k tomu mají i třeba krásně útlý pas, který by si zasloužil zvýraznit.
Jak se vám tedy oblékají lidé buď s větší, nebo naopak velmi malou konfekční velikostí? Platí pro ně jiná stylingová pravidla než pro ty, kteří by se dali zahrnout do velikostního průměru? V první řadě je důležité říct, že je zcela jedno, zda je člověk extra hubený, nebo hodně při těle. Každý má totiž nějaký komplex. Je hloupé lidi soudit podle toho, jak vypadají, a nikdy nevíme, co si s sebou nesou třeba z dětství či dospívání. Já s tím také bojuju celý život. Dodnes slýchám narážky, že jsem moc hubený, že bych se měl najíst. Dříve mě to trápilo, teď ale kvůli takovým komentářům už do polštáře brečet nebudu. Je velmi důležité mít se rád a užívat si života. Co se oblékání týká, je mi zcela jedno, zda oblékám štíhlého nebo plnoštíhlého člověka.
Tím dotazem jsem narážela především na to, zda je v něčem složitější takového člověka obléct… Složitější je to primárně v tom, že potřebujete jít do obchodů, které nabízejí větší rozpětí velikostí – ať už ty extra malé, nebo velké. Jinak to ale takový oříšek není. Vždy se před stylingem snažím člověka vyslechnout a zjistit, jaká jsou jeho očekávání, jeho potřeby i to, jak se cítím. Empatie je jednou z nejdůležitějších složek tohoto povolání.
Je nabídka velikostí v obchodech natolik dostačující, aby pokryla vaše stylistické vize? Rozhodně je. Problém občas bývá jen u značek, které pocházejí z jižní Evropy. U nich totiž bývá číslování o něco menší, tudíž je potřeba jít vždy po větších velikostech, což nemusí působit dobře na psychiku. Samostatnou kategorii pak ale tvoří třeba sportovci, na něž se s velikostmi musí pohlížet ještě úplně jinak. Například MMA fighteři mají velmi široké hrudníky, velká ramena a útlé pasy. Při focení to nevadí, naberu větší velikosti a poté jim to stáhnu, kde je potřeba. Při nákupu osobního šatníku pak můžeme opět vzít větší velikosti a nechat oblečení upravit přímo na míru. Výběr oblečení ale rozhodně je dostačující a situace se navíc stále zlepšuje. Sám jsem toho důkazem se svou velikostí bot 48.
Když klient málem hází štendrem
Jakou nejvýznamnější osobnost jste kdy oblékal? Zakládám si na tom, že ke všem lidem přistupuji stejně a nerozlišuji, zda jde o celebritu, či člověka z ulice. Určitě ale ve mně vyvolávali určité emoce a lehkou nervozitu lidé, které jsem jako malý pozoroval v televizi. Jmenovitě například Jaromír Jágr, Tereza Maxová nebo Lenka Filipová. Vždy jsem se bál, že nebudou takoví, jaké jsem je vnímal, ale musím uznat, že mě nikdo nezklamal. Loni jsem také oblékal lidi z řad hollywoodských hvězd, naposledy to byl třeba herec Daniel Henney. Hraje v seriálu Kolo času, který se natáčí v Česku.
A koho byste si jednou přál oblékat? Jednoznačně herce Timothéea Chalameta a samozřejmě mého idola z dětství – Billieho Joea Armstronga z kapely Green Day. Kdybych se s ním potkal, tak bych se nejspíš rozplakal.
Jak vypadá vaše příprava před stylingem? Co potřebujete o daném člověku vědět? Kromě velikostí je to profese nebo třeba zájmy. Stejně tak potřebuji zjistit, co člověk od stylingu očekává. Vždy ho také poprosím, aby mi z řad slavných jmenoval osobu, která ho inspiruje. Dokážu pak díky tomu určit, co je na oněch lidech baví, a dále s tím při stylingu pracovat.
Styling se může jevit jako práce snů. Stalo se vám ale někdy, že vaše vize nevyšla podle představ? Samozřejmě. Je to něco, s čím každý stylista musí počítat. Na focení proto vždy raději vezmu o třetinu více věcí. Chci tím člověku ukázat, že si sám může vybírat, že si má oblečení hlavně užít a že celý den a celé focení je hlavně pro něj a o něm. Oblečení s klienty navíc dopředu konzultuju a stejně tak se předem ptám, jaké věci a prvky jim vadí. Takže dopředu již zhruba vím, jakým směrem se to bude ubírat. Samozřejmě se ale občas stane, že se mi nějaký kousek líbí, ale nakonec zjistíme, že to nefunguje. Ne vždy je to perfektní.
Řekl vám vysloveně někdy klient, že si něco na sebe nevezme? Ano. Dokonce jsem měl strach, že po mně hodí štendr. Ale naštěstí se to urovnalo.
Co vás na vaší práci nejvíc štve? Mám málo času. Se spoustou lidí bych si přál strávit mnohem delší dobu, ale bohužel nám to situace neumožňuje.
A na závěr: jakou jedinou módní radu by měli znát úplně všichni? Je to klišé, ale méně je více. Obecně mám nejradši effortless styl. Není nic lepšího než muž v bílém tričku a džínech.
