Jana Horejšová, zakladatelka značky On the Boat, která se specializuje na organickou bavlnu a upcyklaci oblečení (:

Jana Horejšová, zakladatelka značky On the Boat, která se specializuje na organickou bavlnu a upcyklaci oblečení (: Zdroj: Instagram @jhorejsova

Horejšová o upcyklované módě: Chtěla jsem vystoupit z bubliny veganů a eko lidí

Jako malá neváhala rozstříhat mámě novou sukni, aby si ušila šaty pro panenku. Dnes se pod značkou On the Boat věnuje mimo jiné upcyklaci, tedy přešívání starých kousků ze second handů na nové. Saka, košile, vesty či kalhoty si u ní nechávají upravovat třeba modelky Veronika Kašáková či Zuzana Stráská, influencerka Alex Sedláčková nebo stylista Miroslav Romaniv. Jana Horejšová přitom začínala s tričky s motivačními nápisy. Jak se jí povedlo proniknout do tuzemské módní komunity, která její kousky obléká i na fashion week? A s čím vším musí člověk počítat, když si u ní objedná upcyklovaný kousek?

Jaká byla vaše cesta k šití a přešívání?

Od malička jsem tušila, že potřebuju pracovat s látkou a něco tvořit. Už ve čtyřech letech jsem stříhala mamce do záclon a ona se pak divila, že jsem je dokázala nějakým způsobem i zašít. Když jsem v sobě tuhle touhu objevila, tak už mi nic nestálo v cestě. Dokonce jsem mamce rozstříhala nově ušitou sukni z krejčovského salonu, protože se mi líbila látka – krásná, zelená, splývavá. Ušila jsem z ní šaty pro svoji panenku, kterou jsem pak pochopitelně musela schovávat. Máma sukni týden dva hledala, zatímco já jsem si s panenkou hrála po večerech a potmě. A samozřejmě to prasklo. Nebylo to úplně příjemné, protože nechat si v té době něco ušít na zakázku stálo velké peníze. 

TIP NA VIDEO: Jaké basic kousky by vám neměly chybět v šatníku?

Video placeholde

Jako teenagerka jste tedy už musela umět šít. Chodila jste oblékaná originálněji než vaše kamarádky?

Máma měla spoustu oblečení z Tuzexu i od krejčové a vyřazené kousky nosila v pytlích na půdu, což byl pro mě ráj. Tam jsem vždycky našla něco, co zrovna letělo v Bravíčku – už kolem dvanácti jsem byla schopná si to upravit. V patnácti jsem nastoupila v Liberci na oděvní školu, obor estetika a technologie, kde jsme měli i návrhářství. Ve třídě se mnou bylo dvacet holek, s nimiž jsme se předháněly, kdo v čem přijde. Byla to taková kreativní skupinka, i Liberec je v mnoha směrech umělecké město. Takže jsem nevyčnívala, ale určitě jsme vypadaly jinak než holky na jiných školách. 

V té době jste snila o tom, že budete návrhářkou?

Po škole jsem zažila trochu rozčarování. Člověk má pocit, že vyleze a bude z něj návrhář. Přitom moje první práce byla vedoucí v Kenvelu. Tam jsem se nicméně naučila, co se děje s oblečením na prodejně a jak ho zákazníkům nabízet. Dodnes z toho čerpám, když s On the Boat prezentujeme na různých marketech. Vlastně jsem si v zaměstnáních prošla všemi fázemi procesu výroby oblečení – v Děčíně jsem pracovala v dílně, kde se šilo pro Pietro Filipi a já jsem připravovala první vzorky do výroby, které se poté dávaly šít do manufaktury. Další zajímavá práce byla v Kamenickém Šenově, kde jsem byla v pozici vedoucí textilní dílny. Najednou jsem pod sebou měla deset šiček, musela jsem jim zadávat zakázky do výroby, počítat výplaty, rozdělovat práci tak, aby si vydělaly dostatečně. Tam mi poprvé došlo, jak žalostná mzda šiček je – nejen v zemích třetího světa, ale i u nás. V podstatě byly rády, že si vydělaly na nájem.

Byl to pro vás moment, kdy jste v této profesi ztratila růžové brýle?

Ano. Byla jsem z toho nešťastná, protože ani moje mzda nebyla tehdy úchvatná. I když šlo o českou výrobu a značku. Člověk ale přišel o část iluzí už v Kenvelu, když se podíval, z čeho je to oblečení vyrobené. Následně jsem se dostala do poctivého krejčovského salonu – Richter na Vinohradech – kde již nebyly šičky, ale krejčové a tvořily se tam kvalitní věci, které se prodávaly i v Pařížské. I práce byla lépe ohodnocena. Udržet si v této branži optimismus je ale těžké i dnes, vzhledem k tomu, co se nyní děje s energiemi. Většina českých firem bojuje o přežití, zatímco lidé stále nakupují oblečení v rychlých řetězcích.  

Studovala jste čínskou medicínu. Jak vás ovlivnila v přístupu k oblečení?

Čínskou medicínu pod vedením doktorky Bendové jsem začala studovat v sedmadvaceti, osudově se zrovna otvíral ročník. Tehdy to s odíváním nemělo nic společného, byla to jen má potřeba si něco splnit. Mimochodem, byla jsem tam nejmladší student, převažovali doktoři kolem padesátky, kteří si chtěli rozšířit obzory, takže jsem se čtyři roky cítila celkem osamělá. Ale oslovilo mě, jak je to intuitivní a že všechno, co je venku mimo nás a uvnitř nás, je propojené. Takže i způsob, jakým se oblékáme, jak chodíme, jak mluvíme, jakou práci děláme – to vše se do nás propisuje a má to vliv na náš energetický chod, akupunkturní dráhy a meridiány. Když jsem zakládala On the Boat, věděla jsem, že by značka měla mít pozitivní vliv na myšlení a na to, jak se v tom oblečení člověk cítí – proto certifikovaná bavlna a motivační nápisy. Protože udržet si dneska pohodu a klid, nebýt na práškách nebo nemít depku z toho, že nestíhám rychlost životního stylu, je hodně náročné. Takže jsem si řekla, že když už dělat módu, tak slow, udržitelnou, z materiálů zdravých pro tělo a s nápisy, které dokážou povzbudit psychiku. 

Módní značku On the Boat jste založila před čtyřmi lety. Co bylo hlavním impulsem?

Prvotní myšlenka On the Boat se odvíjela od změn v našem životním stylu. Můj muž byl po deseti letech práce v korporátu naprosto vyhořelý a už se tam nechtěl vracet. Já jsem tehdy pracovala jako terapeutka čínské medicíny. Postupně mi docházelo, jak je tahle práce zodpovědná a náročná a jak dokáže člověka i vycucat – když máte třeba dělat doplňkovou terapii pro člověka s onkologickým problémem. Do toho jsem měla malé děti, což byl také výdej energie. On the Boat jsem založila, protože jsem si uvědomila, jak mě vždy nabíjela kreativní tvorba. Několik let jsme také s mužem snili o tom, že bychom chtěli zkusit žít jinak, mimo systém. Přesunout se do online prostředí a více s dětmi cestovat. Moje první kolekce zahrnovala pár triček, která jsem koupila u belgické velkoobchodní značky Stanley/Stella, ty jsme pak ekologicky nechali potisknout u slovenských Merch You. Takže nejde o českou výrobou, nicméně Belgičané to šijí pod štítkem Proudly Made in Bangladesh. To je iniciativa, která vznikla po pádu budovy v Rana Plaza a snaží se zajistit tamějším dělníkům a dělnicím lepší pracovní podmínky. Zákazníci se samozřejmě ptali, co to má být za udržitelnost, vždyť je to ušité v Bangladéši, je třeba si ale uvědomit, že ti lidé tam práci potřebují, jen může probíhat za jiných podmínek.

Přemýšlela jste, že byste se tam jela podívat?

Ano, řešili jsme to právě s Merch You.

Na Instagramu jsem si všimla, že jste se za poslední tři roky hodně posunula – směrem k minimalismu, ale i řekněme sofistikovanější angažovanosti. Co vás k tomu vedlo?

Posláním On the Boat už od začátku bylo vystoupit z bubliny udržitelných značek, veganů a eko lidí a oslovit mainstream. Angažovanost je stále přítomna, ale už ji nekomunikujeme pro skupinu, která to hrdě nosí na prsou. Baví mě, když v tričku Netaj ledy vidím holčinu, která sedí v Café Café. Ale je to boj s větrnými mlýny. Když chcete malou udržitelnou značku dostat mezi vlivné influencery, je důležité, aby ji doopravdy sami chtěli nosit. Všichni mi říkají, že tohle není moje cílovka, na druhou stranu lidi, kteří dávno ekologicky žijí, nemám čím obohatit. Chci, aby i další lidé věděli, že na tričko od nás se spotřebuje 200 litrů vody, zatímco na tričko z rychlého řetězce 2000 litrů vody. 

To mě zajímá. Mohla byste vysvětlit, jak je to možné? 

GOTS (Global Organic Textile Standard – pozn. redakce) certifikát zajišťuje, že bavlna není geneticky upravována, současně nesmí růst v jiném než přirozeném prostředí – je tedy zavlažována přirozenými srážkami. Zatímco bavlna pro rychlé řetězce je geneticky upravována a pěstuje se na místech, kde vůbec neprší, takže se musí zavlažovat uměle. To je první rozdíl. Další zárukou GOTS certifikace je, že bavlna neobsahuje žádné jedovaté pesticidy, musí být hnojena pouze přírodními hnojivy. Také pro barvení používají jen přírodní barviva. Samozřejmě že certifikované tričko je potom pětkrát dražší. Pro lepší pochopení této mašinérie doporučuju podívat se na dokument The True Cost.

Co vás přivedlo k upcyklaci oblečení?

Kolekce Organic nebyla v pravém slova smyslu kreativa, jakou jsem si představovala, spíše souzněla s našimi hodnotami, mezi něž řadíme i podporu neziskovek. Na upcyklaci mě baví, že vezmu nějaký basic odložený kousek a dávám mu druhou šanci, v tom se doslova vyžívám. Také mě fascinuje, jaké v sekáčích najdete poklady – sako Armani, Hugo Boss nebo kvalitní kousky neznámých italských značek, které si pak googlím. Jednou jsem udělala pokus – rozebrala jsem sako z rychlého řetězce, rozstříhala ho a ukazovala lidem, co je uvnitř, a vysvětlovala, proč to na nich vypadá jako kus hadru. Uvnitř kvalitního saka máte tři různé typy výztuží, zpevňující proužky a i složení materiálů je o něčem jiném. Aby někdo nosil oblek deset let a vypadal pořád krásně, to se vám u oblečení z rychlého řetězce nestane. V něm naopak bývají různé polyesterové sloučeniny, bývá to zpevněné formaldehydem, jenže to párkrát vyperete a všechny ty krásy se vám zdeformují. Hlavně je to tak i vyráběné – abyste si šla brzy koupit něco nového. Když vezmu kvalitní sako ze second handu a začnu ho přetvářet, vím, že pracuju s úžasným materiálem, s něčím, co má svůj původní, naprosto perfektní střih, a já to jen ladím.

K tomu kousku máte asi velký respekt, že?

Určitě. Někdy se stane, že se to nepovede. Z toho jsem potom vystresovaná a snažím se vymyslet něco jiného. Nebo zatáhnu za špatnou nit a všechno se mi rozpadne.

Upcyklujete i na zakázku. Jak to přesně probíhá? 

Zákaznice si vybere ze štendru sako nebo jí ukážu, jaké mám aktuálně k dispozici košile, popřípadě si může přinést i něco svého. Pak se dohodneme, kde je co potřeba zúžit, jestli je nutné zkrátit rukávy, někdo si třeba přeje přidat trendy ramenní vycpávky a podobně. Buď vytvoříme něco úplně nového, nebo jen aktualizujeme střih – například z klasického saka cropped.

Musím říct, že fascinovaně pozoruju, jak rádi lidé upcyklované kousky nosí a jak snadno vzali hru s novými střihy za svou. Ale přece jen to musí být v mnoha směrech i omezující.

Úskalím může být, že když na e-shopu někdo uvidí sako, které se mu líbí, musí se smířit s tím, že nebude mít úplně stejné. Někdo to nechává i jako překvapení. Snažíme se ale najít co nejpodobnější kousek, nejen co se týče vzhledu, ale i materiálů. Nebo mi zákaznice může napsat: „Pošlete mi, jaké teď máte modré košile.“ Já jí je nafotím a ona si vybere. Řešíme to tedy individuálně. Další je, že tyhle věci nebývají skladem, šijeme je do tří týdnů. Na druhou stranu, i když své švadlenky přeplácím, bylo pro mě důležité, abych se cenou příliš nevzdálila rychlým řetězcům. A mám radost, že se mi to daří. 

Jak moc vám pomáhá, že je upcyklace trend ve světě? Nebo že Miuccia Prada stříhá pro Miu Miu nezačištěné sukně?

Velmi. Přišlo to ve skvělé době. Teď jsem si nakoukala, co se bude nosit na jaře a v létě 2023, a zjistila, že to bude pokračovat dál. Myslím, že jakmile se ten trend změní, tak ta saka můžeme předělávat, aby zkrátka seděla. Teď mi jde ale o to zachytit trend a přijde mi skvělé, že u toho můžu dát druhou šanci oblečení, které si své už odžilo.

Do jakých sekáčů nejradši chodíte?

Nejlepší je počkat, když má Textil House jednou za měsíc vše za 50, a naběhnout tam. Přes léto jsem ale narážela na problém, že vůbec nebyla k mání saka. To pak musíte běžet do dalšího a do dalšího. Teď se saka, kalhoty a košile vracejí, takže nakupuju, abych už měla z čeho čerpat na jaro – vybírám i barevnější kousky ve stylu dopamine dressing. Chodívám i do second handu Elegant. Pak navštěvuju vysloveně hrabárny, ale s takovými kousky musím rovnou do čistírny. Textil House je perfektní v tom, že mají všechno vyprané, vydezinfikované a čisté. Když musíte platit dalších 300 korun za vyčištění, je to nákladné. Některé kousky tam ale musí, třeba když potřebuju profesionálně zažehlit puky.

Aktuálně se do street stylu hodně vrací denim. Uvažujete, že byste zahrnula i tento materiál?

Určitě, mám něco vymyšlené. Už nyní musím šít na jaro, protože v lednu to tady zabalíme a jedeme s rodinou na půl roku na Kanárské ostrovy. Máme v plánu na jeep hodit stan a procestovat všechny kouty, zdokumentovat to a přitom být co nejvíc soběstační. Můj muž chce, aby naše děti postoupily životní zkoušku, kdy budeme třeba týden pobývat v lese, jíst rýžovou kaši a za rohem nebude řemeslná pekárna.

Kolik je dětem let?

Pět a sedm. Máme domluvené individuální vzdělávání, manžel s nimi teď aktuálně praktikuje home schooling. Ale on je extrémně vyzenovaný kliďas, navíc z učitelské rodiny. Budeme to kombinovat s online výukou s opravdovou paní učitelkou – babičkou, která jde do důchodu.