Matějská v Praze je v plném proudu, dobrovodská u Budějovic začne v půlce dubna a na sedleckou u Kutné Hory si počkáme až do Velikonoc. Není ale pouť jako pouť. Ta, na kterou vás chci pozvat, nevoní tureckým medem ani cukrovou vatou, necinká a neřve z amplionu. Hlava se vám z ní ale možná zatočí ještě víc než z té nejšílenější atrakce.
O pouti do Santiaga de Compostela jste pravděpodobně už něco slyšeli, nebo jste ji dokonce sami absolvovali. Fenomén útěku (nebo spíš odchodu) z reality je s úbytkem času a přibýváním starostí stále častějším terapeutickým nástrojem, ale i luxusem, který si toužíme dopřát. V kontextu posledních týdnů navíc dostává zcela nový rozměr.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na nejkrásnější místa ve Španělsku
Na svou první pouť do Santiaga jsem se vydala hned po maturitě. Jak je to dlouho, to nehodlám počítat, každopádně dost dlouho na to, abych to od té doby stihla ještě třikrát zopakovat. Vím, že kdo hledá důvody, nenajde způsoby, a tak se pokrytecky sama před sebou obhajuji tím, že teď sice nemám čas, zato mám dceru, která se do batohu už nevejde, ale po svých toho ještě moc neujde. Cítím ale, že ten čas znovu přijde. Pro hlavu přehlcenou informacemi a nohy roztřesené strachem totiž opravdu neznám nic lepšího.
Po předchozích zkušenostech s trasami Camino Francés, kterou volí většina poutníků a která začíná pod Pyrenejemi, a s Camino del Norte vycházející z města Arzúa bych se opět rozhodla pro měsíční úsek přes Portugalsko, z Lisabonu přes Porto až nahoru do Tui a španělské Galicie.
Ujít kus svatojakubské cesty ale můžete i přímo z Česka. V Praze je hlavním záchytným bodem chrám sv. Jakuba v klášteře minoritů na Starém Městě. Jako výchozí body u nás slouží také kostely svatého Jakuba v Brně a v Jihlavě. Klub českých turistů vyznačil českou cestu ve dvou větvích.
Severní je značena od Zbraslavského kláštera v Praze přes Karlštejn, Plasy, Stříbro a Kladruby k hraničnímu přechodu Železná a dále ve směru na Norimberk, kde navazuje na franckou svatojakubskou cestu. Jižní větev pak vede od Karlštejna přes Mníšek pod Brdy, Dobříš, Příbram, Nepomuk, Klatovy a Kdyni na hraniční přechod Všeruby a odsud dále po východobavorské svatojakubské cestě směrem na Řezno. Od roku 2011 se cesty značené hřebenatkou můžete chytit také na Moravě; z Brna do Mikulova a odtud do Rakouska.
Nejlepší čas je teď
To jediné, co před cestou potřebujete získat, je odhodlání a čas. Samozřejmě že můžete vyrazit na týdenní trip roztomilou galicijskou krajinou a ujít 100 kilometrů potřebných k tomu, abyste v Santiagu získali diplom poutníka, se kterým můžete následně zahltit svůj Instagram. Abyste se ale stihli přepnout do toho magického režimu a doopravdy prožili věci, které vám pouť může zprostředkovat, měli byste si na ni vyhradit mnohem víc: měsíc čistého času, kdy nebudete muset zvedat telefony ani odpovídat na maily, je ideálním poutnickým starterpackem.
Pak už si jen vyberete úsek, který chcete ujít. V prvním kostele, který cestou potkáte, si vyžádáte takzvaný credencial neboli průkaz poutníka a budete sledovat žluté šipky nebo mušle hřebenatky. Po vlastních zkušenostech bych doporučila vzít si také spacák, karimatku a pláštěnku, zvlášť pro případ, že nebudete chtít spát v poutnických ubytovnách, ale pod širákem. A hlavně náplasti! Puchýře se objeví dříve, než ujdete prvních padesát kilometrů.
Středověk neskončil
Kdysi lidé putovali z náboženských důvodů; pouť pro ně byla jistým druhem sebeobětování, pokorným důkazem živé víry, oddanosti i prostředkem k očištění se od hříchů. Dnešních důvodů a pohnutek, proč se vydat na cestu do Santiaga, může být samozřejmě nekonečně mnoho. Ale ať už se na pouti ocitnete z duchovních, osobních, nebo čistě technických důvodů, rozhodně to nikdy nebude krok stranou. Chůze je pro nás nejpřirozenějším pohybem. Camino, tedy cesta, je skvěle značená a vede nádhernou krajinou. A na samém konci ze sebe navíc budete mít opravdu dobrý pocit, že jste něco dokázali.
Cesta je cíl
Až tady jsem si uvědomila, že cesta se může stát naším skutečným životním cílem, protože právě skrze ni se nám začne otevírat náš vnitřní svět. Jedna myšlenka vyžene druhou, aby ji nahradila třetí, až v hlavě nezůstane nic než přítomný okamžik. Poutník se dokáže osvobodit od světa, který svazuje, a začne komunikovat s vlastním tělem, krajinou a lidmi, které potkává. Po pár větách s cizincem na cestě zjistíte, že ačkoliv vaše důvody vydat se na cestu jsou různé, jste si podobní a nebývale blízcí.
Nový začátek
Každý, kdo nějakou duchovní pouť zažil, dobře ví, že ta pravá cesta začíná až po návratu: ve chvíli, kdy se musíte dostat zpátky do svého původního života, který už nikdy nebude takový jako dřív. V kontextu aktuální situace mi tak na mysli vyvstává zvláštní paralela. Zatímco my můžeme na pouť vyrážet dobrovolně a s vyhlídkou návratu domů, lidé z Ukrajiny, kteří se na nedobrovolnou pouť pryč z domova, pryč od války a za záchranou vlastního života vydali před několika týdny, tuhle jistotu ztratili. A tak jim právě teď můžeme alespoň trochu pomoct hledat správný směr a poskytnout jim přechodné útočiště. Buon Camino, přátelé!
