Ačkoliv je sama Barcelona místem, jež vás s přehledem zaměstná nejen na dny, ale na celé týdny, či dokonce měsíce, je rovněž strategickým výchozím bodem pro objevování lokací, které by ve vašem cestovatelském deníku rozhodně neměly chybět. Až se přejíte Gaudího, tepajícího starého města, luxusních butiků a nachodíte desítky kilometrů po ikonické Avingudě Diagonal, přijde chvíle, kdy vám i Barcelona začne být malá.
Při poslední návštěvě katalánské metropole jsem byla zvláštně netrpělivá. Měla jsem tři týdny a možnost nadechnout se z plných plic. Proto jsem se zeptala místních, kam nejraději utíkají čerpat energii, inspiraci a klid.
TIP NA VIDEO: Poznejte největší krásy Katalánska
Divočina El Montseny
Do národního parku Montseny, rozprostírajícího se na více než 30 000 hektarech a vzdáleného necelou hodinu autem od Barcelony, se celoročně sjíždějí katalánské rodiny s dětmi, sportovci i milenci. Možná vás zaujme fakt, že UNESCO jej v roce 1987 zařadilo na seznam památek a označilo termínem biosférická rezervace, což v překladu znamená, že tu člověk svou aktivitou panenskou přírodu nezplundroval, ale naopak se s ní symbioticky sblížil. Počíhat si tu můžete i na nějakého zajímavého endemita, kterými se to v Montseny jen hemží. Důvodů, proč byste se k jeho návštěvě měli nechat zlákat, je ale mnohem víc.
Katalánci tvrdí, že tu stromy mluví všemi řečmi světa a hrají všemi barvami duhy. Že tu rostou ty nejchutnější houby na světě a v noci vylézají z děr prazvláštní zvířata. Není tedy divu, že hlavní turistické žně tu nastávají až na podzim, kdy se stromy zabarví, houby popolezou, borůvky dozrají a stinné zákruty řek nabídnou oproti stále ještě rozpálenému městu mnohem příjemnější teploty. Pak je to v místním mechu a kapradí ne hlava na hlavě, nýbrž košík na košíku.
Jaro i léto v Montseny je však klidné a šťavnaté. Výhledy do kraje i korun stromů vám dodají endorfinovou injekci přesně ve chvíli, kdy vám z výstupu do náročných kopců dojde kyslík nebo vám na nohu stoupne troufalá koza ze stohlavého stáda, které vám bez varování přeběhne přes cestu.
Největším lákadlem parku jsou však značené turistické stezky. Ty vás provedou krajinou oddělenou třemi řekami a vábící tím nejlepším od středomořského přes středoevropské až po subalpské klima. Na území jediného parku tudíž můžete zažít stejná dobrodružství, jako byste pěšky vyrazili ze Španělska až do Skandinávie.
Kdo chce víc, jede do Vic
Během pobytu ve španělské metropoli si minimálně jeden den vyhraďte na výlet do městečka Vic. Středobod provincie Osona leží na březích řeky Mèder asi 70 kilometrů z Barcelony směrem na Gironu. Snadno ho dobudete autem, ale jezdí sem i pravidelné vlakové a autobusové linky.
Při procházkách úzkými uličkami vás bude bolet za krkem – a to nejen proto, že jste noc předtím flámovali s lahví vína v ruce. Je to tady tak okouzlující, že budete hlavu divoce naklánět a zaklánět, aby vám neutekl jediný detail. Vic je sice směsicí toho nejlepšího z období gotiky, baroka a renesance se špetkou modernismu, přesto ale působí kompaktně. Hlavní náměstí plné písku je splněným snem všech dětí s bábovičkami, ale i trhovců, kteří se sem víkend co víkend sjíždějí již od 9. století. V létě se předhánějí v nabídce čerstvé zeleniny, ovoce, pečiva a masných výrobků a v zimě si vedle svých stánků mohou beztrestně rozdělat malý ohýnek na zahřátí. Středověkou atmosféru dokresluje i arkádové podloubí, které je podle norem vysoké přesně tak, aby jím pohodlně projeli koně.
Na dění ve městě dohlíží bronzová socha Mermy, stvoření, které je trochu šaškem a trochu skřetem a zároveň hlavní postavičkou místních fiestas major, kterých tu – tak, jako v celém Katalánsku – probíhá několik desítek ročně. Podle tradice Merma honí děti a stará se, aby nikdo neobtěžoval obry tančící ulicemi. A tak zatímco my, Pražáci, se scházíme pod ocasem na Václaváku, obyvatelé Vicu si dávají dostaveníčko u Mermy.
Cesta dobrého člověka z Bergy
Do Bergy se vydejte v momentě, až vám začnou lézt krkem všechny hédonistické dýchánky, kterých jste se v Barceloně účastnili, a až si budete chtít po litrech vína a tunách tapas vyčistit hlavu a protáhnout tělo. Tohle místo je totiž vyhlášenou destinací milovníků nejrůznějších rekreačních sportů. Na své si tu přijdou jak extrémnější povahy, co se nebojí výšek a při slově paraglide se jim nehoupe žaludek, ale i mírnější povahy, kterým ke štěstí stačí romantická procházka.
Zajděte do místního infocentra a vyslovte tam svá nejtajnější přání. Instruktor plachtění vzduchem, tip na divokou řeku nebo mapka k Cestě dobrého člověka, která má podporovat pokoru, úsilí a skromnost v nás jako tichý odpor proti hamižnosti a lidské malosti – vše vám bude k dispozici.
Při zpytování svědomí a spalování kalorií rozhodně neopomeňte navštívit svatyni Santa Maria de Queralt, na kterou jsou místní obyvatelé patřičně hrdí. Atribut vlaštovky u svaté bohorodičky, jíž je kostel zasvěcen, můžete zblízka obdivovat v překrásném kostele, kde si slibují lásku a věrnost snoubenci z celého Španělska. Navíc je odsud úžasný výhled na celé město.
Piccasův Gósol
V severozápadní části katalánské provincie Berguedà, v místě, kde se Pyreneje již výrazně hlásí o slovo, leží vesnička Gósol. Ačkoliv jsou téměř všechny horské vesnice v Katalánsku krásné, kamenné a poetické, tahle je něčím výjimečná. Dokázala totiž okouzlit i jednoho z nejvýznamnějších malířů všech dob – Pabla Picassa. Ten tu v roce 1906 strávil spolu se svou družkou Fernande Olivier, jíž byl věrný asi jako figurální malbě, tři slunné měsíce.
V roztomilém muzeu, které je symbolickou upomínkou těchto slavných prázdnin, se dozvíte třeba to, jak Gósol ovlivnil Picassovo vnímání barev, styl i rytmus kompozice. Modelem mu byla malebná krajina i místní ženy. Pochopitelně.
Bůh miluje Tavertet
Je ráno a nad řekou Ter se válí hustá mlha. Vysoké útesy prořezávají nekonečný horizont a siluetu Pyrenejí. Za řevu ptáků se probouzí nový den. Pokud tenhle moment prožijete tady, v přenádherném městečku Tavertet, ležícím přibližně 900 metrů nad hladinou moře, možná stejně jako Raimon Panikkar budete chtít propojit všechna světová náboženství v jedno.
Bůh byl totiž k Tavertet štědřejší než k jakémukoliv jinému místu. „Objevil jsem, že jsem hinduista a vrátil se jako buddhista bez toho, abych se vzdal i svého bytí křesťanem,“ je památnou frází člověka, který zde ve svých 91 letech zemřel a jehož duch tu možná stále někudy chodí. Minimálně v myšlenkách a srdcích místních obyvatel.
